nejsme si podobní, řekls a mě to bylo jedno
nechováš se ke mě, jak si zasluhuju a já souhlasila, ale nemohla jsem s tím nic dělat
šáhls na mě slovem, ale já necítila

přehřátá poušť jarních kapek
s jazykem doufajícím sklízím zimu
netalentovanost života snímá zármutek
tokající kos narazil do duny
ležíme tam spolu a objímáme ragbiovou kačenu
ležíme tam spolu a doufáme v příchod třetího hráče
ležíme tam spolu ale smrt nikde

Když jsem poprvé odložila žiletku na beton, neuvědomovala jsem si, jak často toho budu litovat.
Zase se všechno vzdálilo, zase mi uniká řada, kterou bych si klidně vystála.
Pohlcena minulostí nevidím před sebe. Necítím pohledy srdcí.
Myslím jen na to, jak ráda bych prsty zajela do zrzavých vlasů. Pohladit je? Vytrhat po krvavých kusech?
Zrumělkované ostří se zamlžilo. Dýchá. Přerývaně, ale ještě šedesát let.

Mywifeknoeverything

http://www.youtube.com/watch?v=gEF60avsloY

Nebránila světlu, aby jí oslepilo,
vždyť teď vidí mnohem víc.
Seskočila ze skály,
narostla jí křídla.
Svlékla strach,
jedinou obranu soudnosti,
aby se poprvé nadechla
lásky pohledem.
Ohrozila důvěru lidi,
aby mohla žít
- na co by byl ten těžko vydobytý stav
při vyhýbání se jejímu objektu?

http://www.youtube.com/watch?v=nD8ZSGgsn0c&feature=related

Fuck me, Ray Bradbury

http://www.youtube.com/watch?v=e1IxOS4VzKM&has_verified=1

Berušky

Od doby, co jsem se nastěhovala, jsem jednotlivým neznámým zvukům přiřadila původ, ale s jedím hlasitě křupavým jsem si obvyláště nevěděla rady. Při rovnání si zad o postel se mi do obličeje ze stropu zaculila beruška, rozepjala křídla, "vzlétla dolů" asi o centimetr, následně neočekávaně otočila kurz o sto osmdesát stupňů a mocně vrazila do stropu, což zakřupalo a tohle pokračuje do teď, naneštěstí ve všech částech bytu. Chtěla jsem je jednoduše pochytat a vyhodit oknem, jenomže ony se zdržují výhradně u stropu - možná protože je jim povědomě zelený nebo snad protože tam jsou nejblíž nebi, a tam mé ruce ve stavu pokojové teploty nedosáhnou. V pacifistickém jednání s beruškami následuje hned po defenestraci domluva. I pořídila jsem si Konverzaci s Beruškami. Píše se tam, že berušky dělají "bedrun, berdun". Mezitím, co to jsem to na ně zkoušela po jejich, jsem o nich zjistila jen jednu věc - pocházejí z nihilistické odrůdy, a tak nereagují. Jak známo bedrunština je jen medvědí dialekt, proto se neubráním myšlenkám, jestli je jednoduší z pokoje vyhodit berušku anebo medvěda, přičemž tajně doufám, že se to nikdy nedovím. Vedle berušky probíhá mravenec. Nad hlavou mi bzučí čmelák. Dosedá na jetel, co právě vykvetl na stropě právě v těch největších trsech trávy. Už neležím zády v postely ale břichem na oblaku.

Silnice dělá z naší trajektorie plazícího se hada - jen zasyčet. Cesta ubíhá sama. Působí klidně. Jen ona ví, kam jedem. Monotónost míjení objektů prosakuje do svalů. Uvolnění a bolest v krku. Až teď, když žiju dynamicky (proti své vůli, ale přece), mi příroda dokázala, jak důležitě se v životě člověka otáčí její koloběh. Neustálé zvraty unavily duši, jež se proto podvědomě napojuje na okázalou stálost zdánlivého neživotna. Každá změna je v přírodě vycítitelná. Do auta naráží seschlé listoví nechající se nadnášet pomalým větrem. Sluce rozdává medové teplo vděčnému okolí a před čtvrtou hodinou ranní se Orion napřahující se lukem skolit Býka vystavuje v celé síle. Blíží se podzim. Ví to celé tělo až po konečky prstů. Ví, že s tím nic nezmůže a je rádo, že alespoň něco jistého jeho majitele čeká.

http://www.youtube.com/watch?v=oB3WrodLKCg

Předzápisový stav

Zítra je den zápisu. Snad se dobře zapíšu. Asi se tam optám, jestli teď budu moc na někoho koukat zvysoka...v tomhle případě by snad ani malá postava nemusela činiti problému - je to přece škola vysoká.