Silnice dělá z naší trajektorie plazícího se hada - jen zasyčet. Cesta ubíhá sama. Působí klidně. Jen ona ví, kam jedem. Monotónost míjení objektů prosakuje do svalů. Uvolnění a bolest v krku. Až teď, když žiju dynamicky (proti své vůli, ale přece), mi příroda dokázala, jak důležitě se v životě člověka otáčí její koloběh. Neustálé zvraty unavily duši, jež se proto podvědomě napojuje na okázalou stálost zdánlivého neživotna. Každá změna je v přírodě vycítitelná. Do auta naráží seschlé listoví nechající se nadnášet pomalým větrem. Sluce rozdává medové teplo vděčnému okolí a před čtvrtou hodinou ranní se Orion napřahující se lukem skolit Býka vystavuje v celé síle. Blíží se podzim. Ví to celé tělo až po konečky prstů. Ví, že s tím nic nezmůže a je rádo, že alespoň něco jistého jeho majitele čeká.

http://www.youtube.com/watch?v=oB3WrodLKCg